Drobečková navigace

Úvodní stránka > Historie

Historie

Založení obce je jako narození člověka. Na rozdíl od narozenin, se ale oslavy nekonají každý rok. Letošní oslavy založení Karolína jsou v pořadí už několikáté, ale letos poprvé se místní zastupitelstvo rozhodlo vydat u této příležitosti také almanach, který by zachoval budoucím generacím historii jejich rodného kraje.

Znak a prapor

 

znak obce


praporobe


Pohledem kamery, umístěné v letadle, lze Karolín obsáhnout jedním záběrem. Zdálo by se, že na tak malé ploše i prožité události nebudou zvlášť přitažlivé a počet pamětníků bude poskromný. Stačí ale zaostřit kameru blíž na jednotlivé domy a zahrady. Najednou se objeví jména konkrétních lidí, skutky, které pro sebe i pro dobro obce vykonali, pouta, která je spojovala i myšlenky a činy, které zde zůstaly.

V současné době jsme svědky rychlého životního tempa a mnoha změn, které ani nestíháme sledovat. Stále častěji se setkáváme se znepokojivým poznáním, že charaktery lidí kolem nás se, tak nějak, rozpadají: jejich lehce pronášená slova a nepromyšlené činy nejsou kryty žádným osobním ručením, jako by žili jiný svět, než ve kterém myslí (myslí vznešeně a radikálně, ale žijí konformně a nízce). Máme pocit, jako by život společnosti nasákl lstí a klamem. Hledáme proto jistoty a stálé hodnoty, vracíme se k základnímu životnímu postoji.

V tomto bodě má život lidí v Karolíně svou nezaměnitelnou hodnotu. Lidé zde stojí pevně oběma nohama na zemi. Vztah mezi příčinou a následkem má tady jasnou logiku. Když na jaře hospodář oře pole, zaseje a zasadí, když na podzim sbírá plody své práce - ohmatává život, vidí jeho počátek a růst, svým nevysloveným způsobem chápe smysl bytí.

A tak nechť je náš almanach oslavným připomenutím nejenom výročí založení Karolína a Sboru dobrovolných hasičů, ale i jednotlivých obyvatel dřívějších i současných.

Karolín, nejmladší obec kroměřížského okresu, se může pochlubit ojedinělým dokladem nejstaršího osídlení na území středního Pomoraví.

Zdejší členitý terén v povodí řeky Moravy skýtal ideální podmínky pro tábořiště lovců pravěké zvěře a sběračů plodin. Proto není divu, že historie lidské přítomnosti zde sahá tak hluboko do minulosti a to do závěru středního a průběhu mladšího paleolitu, tedy přibližně 100.000 až 10.000 let př.Kr.

Patrně nejstarším dokladem pobytu loveckých skupin je pěstní klín mandlovitého tvaru, nalezen v okolí obce Karolín, svým provedením dokonalý nástroj typický pro kulturu středního paleolitu, který byl vyrobený z červenohnědého radiolaritu a představuje bezesporu nejhezčí předmět svého druhu, nalezený dosud na našem území.

Z okolí Karolína, Lubné a z lokality Nová Dědina pochází také bohatá kolekce kamenných nástrojů vyrobených z pazourku, typických pro kulturu mladšího paleolitu. Kdy území středního Pomoraví patřilo k nejhustěji osídleným ve střední Evropě.

Radiolaritový pěstní klín, střední paleolit (Karolín)

Další archeologické nálezy dokládají zde slovanské osídlení lidem popelnicových polí. (7.-9. století). V blízkém okolí Karolína, v katastru sousední Vrbky se na stráni zvané Obranica našlo pravěké hradisko, z něhož se zachoval půlkruhový val (5 m široký), na jehož jižním svahu bylo objeveno žároviště. Na západ od hradiska v lese „za starou ohradou" bylo objeveno pět mohyl s popelnicemi a na východ od Obranice, směrem na Novou Dědinu, na Tabarkách, se našlo rozsáhlé pohřebiště o 30 mohylách, v nichž byly jak popelnice, tak kostry obrácené hlavou k východu bronzové předměty.
Karolín byl ještě 45 let od svého založení osadou a patřil pod kvasické panství. V raně středověkých listinách se dědina Kvasíce poprvé připomíná v roce 1131, kdy patřilo jedno popluží velkofarnímu spytihněvskému kostelu.

Od roku 1248 sídlil na Kvasících rod Benešoviců, který měl na zbahněném močálu při řece Moravě dřevěnou tvrz. V roce 1360 povýšil pan Ondřej Kvasíce na městečko. V roce 1423 byla při obléhání Kvasic husity tvrz spálená a vyvrácena, tehdy padl poslední z rodu Benešoviců, Milota. Majiteli Kvasic byli pak postupně páni Kuželové ze Žeravic, od r. 1548 páni z Ludanic, Kurovští z Vrchlabí a Bruntálští z Vrbna. Po roce 1575 dal Havel Kurovský z Vrchlabí vestavět do obvodových zdí tvrze čtyřkřídlový renesenční arkádový zámek s věží nad průjezdem. Jeho vzhled se v průběhu let přestavbami měnil, až v roce 1840 dostal nynější klasicistní podobu.

 

Pohled na zámek ve Kvasicíh

V roce 1611 přišel na Moravu ze Štýrska svobodný pan Hans Jakub z Rottalu, aby koupil od Václava Mola z Modřic panství v Napajedlích a postupně přikupoval Bělov, Vrbku, Lubnou a Kostelany. Jeho syn Jan přivedl tento panský rod k rychlému rozkvětu. V pohnuté době pobělohorské přestoupil na víru katolickou a sňatkem s vdovou Alenou Bruntálskou z Vrbna získal r. 1626 Kvasíce. Na Moravě držel pak statky Holešov, Veselí n. M., Chvalkovice a Tlumačov. Za zásluhy v císařských službách získal r. 1641 hraběcí titul. Kvasické panství zůstalo v majetku rodu Rottalů až do poloviny 18. století, kdy poslední z Rottalů, Jáchym Adam, v r. 1746 umírá. Zůstaly po něm tři dcery, nejstarší Marie Anna se r. 1757 provdala za Františka Adama hraběte z Lamberka. Po něm dědil kvasické panství jeho syn Jan Nepomuk a vnuk Eduard. Ten vládl krátce, nedlouho po svatbě s Karolínou hraběnkou ze Šternberka (asi 1817) utonul v řece Moravě při honu na divoké kachny. Zůstal po něm syn Arnošt (zemřel 1855) a dcera Leopolda, která se r. 1836 provdala za rakouského vyslance Bedřicha, hraběte z Thunu a Hohensteinu. Po smrti Jana Nepomuka (1838) a hraběnky Karolíny (1881) získala kvasické panství, které pak po její smrti (1902) přešlo na syna, Dr. Jaroslava, hraběte z Thunu a Hohensteinu, jenž byl zemským poslancem a dlouholetým starostou Kvasic.

Koncem 18. století nastalo také v rakouském mocnářství období značných hospodářských Hraběnka Karolína Lambergová ze Šternberkazměn, zejména vláda císaře Josefa II byla dobou reforem (r. 1781 zrušeno nevolnictví).

Velký vliv na modernizaci polního hospodářství na Moravě měl bývalý císařský dvorní rada Antonín Kaschnitz z Weinberku, jenž byl od roku 1804 majitelem velkostatku Zdounky.

Prosazoval konec trojstranného hospodaření s úhorem, hlubokou orbu, zřizování panských dvorů s volskými potahy a nářadím a přeměnu robotních povinností na práci dělníků za mzdu. I v našem kraji měl řadu stoupenců. Na kvasickém panství to byl správce, František Hansmann, jenž na dvoře Chlum nad Kvasicemi zavedl chov tažných volů a začal s intenzivní výsadbou brambor, s pěstováním jetele a vojtěšky. V roce 1821 přiměl hraběnku Karolínu vyhlásit po střední Moravě, že hodlá najímat lidi na práci a založit, na průhonu mezi Chlumem a Vrbkou, kvasickou (dřevorubeckou) kolonii. Během téhož roku se přihlásilo 12 rodin a v roce 1822, kdy byla osada založena, čítala již kolonie 50 čísel (v r. 1834 měla osada 65 domů). Po své zakladatelce dostala jméno Karolínov (Karolinendorf).
Každá rodina dostala kus lesa, 8 sáhů, sami jej vykáceli a svépomoci postavili dřevěnici nebo tlučenici s doškovou střechou o velikosti 4x4 metry. Původně nebylo ani komor ani chlévů, protože v celé osadě nebylo dobytka. Muži nádeničili v lese, na Chlumu nebo na úpravě břehů řeky Moravy, v roce 1839 jich část odešla stavět „první železnou trať v Rakousku" (Vídeň - Krakov), která vedla tímto krajem. V roce 1849 si pronajímají kvasické panství
Emanuel Proskowetz (syn obchodníka z Prahy) a Ferdinand Urbánek (syn kroměřížského mlynáře z Kovalovic) a v r. 1852 dávají do provozu cukrovar (první na Moravě), kde pak pracovali zejména karolínští osadníci.

František Skopalík ze ZáhlinicVýznamným průkopníkem zemědělského pokroku a povznesení hospodářského života v kraji byl František Skopalík ze Záhlinic, poslanec zemského sněmu, propagátor ovocnářství a včelařství. Jeho spolupracovník, lesník Jan Wundr z Nové Dědiny, Svoz třešní před Brázdilovou hospodou v Karolíněpomáhal karolinským osadníkům zakládat na Petráších třešňové aleje. Karolínské třešně pak byly známé široko daleko. Traduje se, že když dozrály, putovaly denně vozy tažené kravkami dolů k železné dráze v Tlumačově, kde kolem sedmé hodiny večer zastavoval zvláštní nákladní vlak a ráno již byly třešně na vídeňském trhu.

V roce   1869  se  stal  Karolínov samostatnou   obcí,   zatím   však   bez vlastního katastru, takže ještě řadu let se daň gruntovní odváděla do Kvasic a karolínským zůstávala daň domovní, která vydala na 80 korun obecního rozpočtu. Chudá dědina, kde se bída setkávala s tvrdou prací, měla navíc nedostatek vody (vydatný pramen užitkové vody a studánka s vodou pitnou byly pod kopcem ve Žlebech 1 km od dědiny). Tato životní tvrdost však lidi vychovávala k houževnatosti a pospolité pracovitosti.

Škola v Karolíně (1896 - 1906)Velkým problémem Karolínova byly požáry. Tady budily hrůzu, protože nebylo vody na hašení a tak plameny hnané větrem přeskakovaly z jedné doškové střechy na druhou. V roce 1857 vyhořelo 30 domů a v roce 1872 čtrnáct - to jenom díky tomu, že majitelé cukrovaru (jehož dělníci utekli z práce hasit požár nebo spíše zachraňovat rodiny) donutili karolínské strhnout dva krajní domy, aby se požár dál nešířil.

V roce 1891 byla postavena silnice z Kvasic do Karolínova, jenž měl v té době 500 obyvatel. Jejich prvním společným dílem byla škola, jednotřídka, kterou postavili v roce 1896 a nedlouho poté kapličku. Školní mládeže přibývalo, v roce 1906 bylo již 117 žáků a tak byla přistavěna druhá třída. V tomto roce odprodal na přímluvu arcibiskupa A.C. Stojana hrabě

Jaroslav Thun karolínským domkařům část pozemků, které měli do té doby v pronájmu Kaplicka (1896)(každému číslu 30 árů za 200 zlatých, celkem 167 měřic). Jelikož to bylo první svobodné pole, dostala tato trať název Svobody. Vděční občané Karolínova udělili pak oběma dobrodincům čestné občanství obce.

Nejenom kvůli požárům, ale také s rostoucí zemědělskou produkcí rostly nároky na vodu. Užitková voda se vozila v bečkách na vozech (v zimě na saních) z rokle pod obcí 1 km do kopce. V rokli zvané Remíza byl i pramen pitné vody, která se ještě čerpala ze tří studní hlubokých 18 m. Nosit vodu bylo úkolem žen a dětí, někdy stálo v řadě u studny i 12 lidí. V roce 1906 kdy byla ke škole přistavěna druhá třída, do obce přišel učitel František Racek, jenž se rozhodl problém z vodou vyřešit. V roce 1908 podal návrh podchytit přetékající vodu ze studny u č. 51 a udělat samospádový vodovod. Občan byly nadšeni a ve snaze zvýšit zásobu vody připojily podkopem ještě studnu u č. 50.

jdeme za vodou jdeme za vodou

Jenomže přeťaly pramen a tímto neodborným zásahem zapříčinili, že voda klesla na polovinu. Tak vyšly na zmar nejenom nadšení a práce lidí, ale i projekt Ing. Nesvadby z Kroměříže a přislíbená 75 % státní dotace. Nastala téměř dvacetiletá svízel s vodovodem. Ještě dvakrát se karolínští občané pokusili o vykopání studny a podchycení pramenů - v roce 1912 ve Zmole směrem na Sulimov a v roce 1923 na Svobodách, ale neúspěšně.

Mezitím začala první světová válka, ta byla pro Karolínov obzvlášť těžkou dobou. V červenci (1914) odešlo do války 31 mužů (na polní práce zůstaly ženy, děti a starci) a v listopadu dva muži z domobrany. Dělaly se sbírky pro vojsko (oděvy, kovy) a školy měly nařízení sbírat ostružinové, jahodové a malinové listí na čaj a žáci pletly pro vojáky rukavice, ponožky a dělaly papírové podešve. Již v roce 1915 byl nařízen soupis všeho co souviselo s potravinami. V roce 1917 následovala rekvizice zvonů (také z Karolínova) a nedostatek všeho: potravin a ošacení, nedostatek pracovních sil, uhlí pro železnice i peněz na vedení války (tzv. válečné půjčky občanů státu). Všeobecný nedostatek potravin vyústil nejen v přídělové lístky, ale zejména v přísné, mnohdy až bezohledně prováděné rekvizice obilí, mouky, brambor, sena a dobytka. Ceny všeho ohromně stouply a vznikla velká lichva. Celková demoralizace zasáhla civilní obyvatelstvo a pronikla i do armády. Množily se dezerce, říkali jim „zelené kádry", z naší obce se v lesích skrývalo 10 mužů. V roce 1918 se rozmohly nemoci - tuberkulóza z podvýživy a španělská chřipka, na kterou v Karolínově zemřelo 22 lidí. Během války padlo z naší obce 12 mužů. Smutná to bilance. Konec války a vznik prvního samostatného československého státu byly vítány s nelíčenou radostí. Poválečné nadšení však brzy opadlo kvůli velké drahotě a zpolitizování veřejného života ve všech složkách.

Slavnostní mše u příležitosti stého výročí založení Karolína (1922)

Ze všech po válce vydaných zákonů byl pro malorolníky nejdůležitější zákon o pozemkové reformě. V roce 1921 si mohly karolínští občané zakoupit ty pozemky, z kvasického velkostatku, které měly déle než 18 let v pronájmu (pozemky v tratích Valnice, Lučky a Niva). Měřice stála 350 - 450 Kč, jinak od čtyř do osmi tisíc.

V roce 1922 oslavovali karolínští občané stoleté výročí založení obce. Byla to velká sláva s průvodem v hanáckých krojích a slavnostní mší, kterou celebroval olomoucký arcibiskup A. C. Stojan.

V roce 1924 získal Karolín vlastní katastr a honitbu. Na počátku roku 1927 zakoupila obec dům č. 4 od Vendelína Stratila pro obecní zastupitelstvo, záložnu, kuchyň (výuka vaření žákyň druhé třídy) a byty pro chudé příslušníky domovské obce. V rámci druhé etapy pozemkové reformy dostalo 45 občanů pozemky v trati Niva od Chlumu o výměře 22 árů. V roce 1928 byla obec, v rámci neustávajícího jednání o zavedení vodovodu, elektrifikována. Elektrifikaci provedla Středomoravská elektrárna v Přerově, obec si půjčila od Městské spořitelny v Kroměříži 118 400,- Kč na 6,5 % úrok a od státu dostala 30 % dotaci (26 900,- Kč). Při sčítání lidu r. 1930 měl Karolín 396 obyvatel.

Sbor dobrovolných hasičů v Karolíně (1932)

V roce 1929 začala světová hospodářská krize, která v průběhu let třicátých způsobilá značnou nezaměstnanost. A právě v této těžké době se karolínští občané rozhodli vyřešit problémy s vodovodem. Donutila je k tomu obzvlášť krutá zima na přelomu let 1928 - 29. Na radu učitele Aloise Šamánka byly znovu ověřeny všechny prameny, z nichž nejsilnější byl třetí v Bařickém lese. S povolením kutacího práva od majitele - města Kroměříž a se svolením bařického starosty Dobroslávka, bylo ihned započato s kopáním studny. Již v sedmi metrech se objevil vydatný pramen dobré vody. Jenomže ani teď to nebylo bez překážek. Tentokráte to byla lidská neochota. Bařičtí občané bojícíse o vodu podali žalobu a začali vést soudní spor, který trval dva roky. Soudní rozhodnutí znělo, že bařice musí najít druhý pramen odpovídající tomuto kvalitou a množstvím vody. Konečně, počátkem roku 1932, byly všechny překážky překonány, veškeré přípravní práce byly provedeny ve vlastní režii a tahanice s úřady (Zemský finanční úřad odmítl stavbu převzít) vyřešeny založením Vodovodního družstva s. r. o. Karolín, které od Občanské záložny ve Kvasících získalo hypotéční úvěr a stavbu vodovodu zadalo firmě Ron a Štefek z Vyškova. Celková investice Činila 165 000,- Kč.

Úvěr se splácel plných 15 let z poplatků za vodu (třicet haléřů za jeden hektolitr vody). To byla velká sláva a ještě větší radost, když 2. července 1932 byl vodovod předán karolínským občanům do užívání. Při té příležitosti byl pan učitel Alois Šamánek jmenován čestným občanem obce.

 Sbor před Hasičskou zbrojnicí (1948)


Tohoto slavnostního otevření vodovodu se účastnil také Sbor dobrovolných hasičů z Kvasic a provedl ukázkové cvičení na hydrantech. Nadšení občané se usnesli, že také Karolín bude mít svůj sbor hasičský. Na ustavující schůzi se přihlásilo 17 mužů a do čety Červeného kříže 3 ženy. Na podnět učitele A. Šamánka věnovalo vodovodní družstvo nově založenému sboru čistý výnos ze slavnostního zahájení vodovodu (735,- Kč) a k tomu vykonaná sbírka vynesla dalších 575,- Kč. To byl základní kapitál, z něhož byly pořízeny hadice, proudnice a klíče k hydrantům. Další potřebné nářadí (háky, kopáče, žebře) si členové zhotovovali sami. Hlavní příjmy sboru byly z divadel, které režíroval učitel A. Šamánek a obětavý J. Zavadil (Strýc Motal, Lešetinský kovář od Jiráska, operetka Písně dcery ducha mého ad.), dále vinobraní, hasičský ples a ostatková merenda, která byla záležitostí celé obce. Sbor se scházel každé úterý, seznamoval se se stanovami, cvičebním řádem a se signály prováděnými trubkou (nebyloŠtěpán Vaculík - dlouholetý velitel karolínských hasičů jich málo). V březnu 1933 si zapůjčil od Vrbky čtyřkolovou dřevěnou stříkačku / z roku 1867/, do které se voda musela nalévat a s touto historickou stříkačkou získal náš sbor na župním cvičení v Těšnovicích vítězství před Kroměříží a taktéž obdiv veřejnosti a uznání ostatních sborů. V roce 1934 bylo založeno družstvo žáků a dorostu, přibyla radost z mládí, ale zároveň starost o výchovu a výcvik. Téhož roku došlo k výměně stejnokrojů. Již v roce následujícím se v Karolíně uskutečnilo první okresní cvičení za účasti 7 sborů a 132 členů. Karolínský sbor si zakoupil vlastní zánovní stříkačku od sboru v Milovicích za 4000,- Kč (od Záložny, firmy Baťa, firmy Proskovetz a velkostatku Thun získal 2 612,- Kč), kterou prozatím postavil do šopy u kapličky, k mlátičce. Bylo to nevhodné uskladnění, potřeba nové požární zbrojnice uzrála do února 1937, kdy se rozhodlo o její výstavbě. Za velkého nadšení členů a účasti spoluobčanů stavba rychle pokračovala (organizační práce vedl Emil Petřík, technické Štěpán Vaculík, administrativní J. Daněk, finanční Jindřich Staněk), zúčtována byla za 9 800,- Kč a slavnostně předána 18. července téhož roku. To již ustávala šeptanda okolních selských obcí, že chudý Karolín věřitelé prodají a karolínští osadníci budou bydlet v Rasině - v rokli pod dědinou, v Karolíně se svítí elektrikou, bzučí motory, z kohoutků teče voda a mají tam hasičský sbor, vlastní stříkačku a hasičskou zbrojnici. Prostě Karolín razil cestu pokroku. V roce 1938 byla nařízena výměna mosazného šroubení za normalizované půlspojky, aby při nasazení více sborů bylo možné rychlé napojení hadic.

Družstvo dorostu po soutěži (1964) Slavnostní nástup, oslavy (1972)

Hasičský sbor nebyl jedinou aktivní činností karolínských občanů: v době mezi válkami tu byly založeny tělocvičné jednoty Sokol a Orel, a z hospodářských organizací, kromě vodovodního družstva, tu byla kampelička, místní dobytčí pojišťovna a dvě mlátící družstva. Obyvatelé Karolína byly české národnosti, katolického a českobratrského vyznání, z politických stran tu byla strana lidová a republikánská.


V roce 1939 začala další těžká doba, protektorát, německá armáda obsadila území Čech, nastal útlum veškeré činnosti, byly zrušeny spolky, zakázáno schůzování, naši lidé odváděni na nucené práce do „rajchu" (z Karolína šest lidí). Druhá světová válka: perzekuce, zatýkání a popravy. Z naší obce byli popraveni bratři Ladislav a Jindřich Krchňákovi a na konci války byl při přechodu k partyzánům zastřelen Jindřich Doležel. 5. května 1945 byla naše obec osvobozena rumunskou armádou. Radost z osvobození byla velká: občané udělali mezi sebou sbírku potravin pro postupující vojenské jednotky, hostili je, připíjeli si na svobodu, smáli se a byli veselí.

Pak nastalo období výstavby toho, co bylo válkou zničeno. Jako všude jinde, i u nás byl sestaven revoluční národní výbor, který setrval ve své činnosti do voleb do národního shromáždění v roce 1946. V období let 1946 - 1948 vedly politické strany boj o směr, kterým se měla naše republika nadále ubírat. Ten vyvrcholil 25. února 1948 tzv. „únorovými událostmi". V květnu téhož roku se konaly volby do národního shromáždění a politická i hospodářská moc přešla do rukou Komunistické strany Československa. Zemědělství bylo kolektivizováno a průmysl znárodněn. Následující období padesáti let již většina současníků zažila.

Vraťme se ještě ke sboru dobrovolných hasičů, který se po válečném období stagnace a nežádoucích zásahů konsolidoval. V roce 1946 byl stejnokroj opět změněný a náš sbor v roce následujícím zakoupil v Brně 18 vycházkových světlezelených stejnokrojů a v r. 1949 motorovou stříkačku od p. Štěpáníka ze Spytinova za výhodnou cenu 18 000,- Kčs. 3. července byla nová stříkačka pokřtěna důstojným prelátem Cinkem z Olomouce, její kmotrou se stala obětavá paní Marie Fialová, která ji věnovala do vínku 5 000,- Kč, a navíc uhostila všechny hosty a účinkující.

Oslavy 150. výročí vzniku obce a 40.výročí založení sboru (1972)

Rok 1950 byl také v životě hasičského sboru rokem hlubokých změn. Vládním nařízením bylo zrušeno hasičské ústředí v Praze, Moravská zemská hasičská jednota v Brně i župní vedení v Kroměříži. Byly zrušeny stanovy a názvy, akustické signály změněny za optické a stříbrné helmice a helmy s mosazným chocholem vyměněny za černé. Byl to konec slávy dobrovolných hasičů. Hasič byl nahrazen požárníkem. Veškeré řízení převzal stát a povinnosti, vyplývající z požární bezpečnosti, převedl na krajské a místní národní výbory, pod které přešly požární sbory i se svými úsporami a majetkem. Na jedné straně se členové bouřili a nechtěli přijat novoty, na straně druhé tato reforma přinesla také výhody. Zejména zbavila členy sboru starostí se zajišťováním financí na hasičské vybavení (přiděleno nákladní auto, r. 1957 nová motorová stříkačka).

Koneckonců se život na venkově značně měnil. Postupná socializace zemědělství, nové stavební materiály a v neposlední řadě prevenční požární prohlídky a výchova obyvatel vedly k tomu, že požárů ubývalo (od r. 1962 plných 13 let u nás nehořelo, od r. 1975 dalších 7 let, až v letech 1982-3 to byly tři požáry způsobené manipulací s mazutovým topením). Činnost hasičského sboru se nadále zaměřila na výchovu mladého dorostu, cvičení a každoroční soutěže, na kterých se ověřovala dobrá připravenost sboru. Dle statistiky zasáhl karolínský sbor dobrovolných hasičů v naši obci u 14 požárů a k 17 požárům byl přizván do sousedních obcí. V mnoha případech to byla práce vysilující, riskantní a obětavá a ve všech případech úspěšná.

Členové sboru se vyznamenali také při dvou záchranných akcích: v květnu 1935 se přes náš kraj přehnal uragán s deštěm, který lámal stromy a telegrafní tyče a ze školy ztrhával plechovou krytinu. Bleskovou akcí sboru a spoluobčanů (27 mužů) se krytinu podařilo upevnit a školu tak zachránit před poškozením. V lednu 1939 to byla zase záchranná akce karolinských a vrbeckých občanů, kdy pátrali po Františku Dubinovi, který v noci, v husté mlze, po cestě domů zabloudil a umrzl. Za zmínku snad stojí ještě datum 2. 12. 1938, kdy byl sbor ve večerních hodinách zalarmován pro velké záření. Zaujal výjezdové postavení a byl proveden průzkum. Zjistilo se, že toto obrovské záření pochází od polární záře.

Sbor hasičů, zejména jeho mladší členové odpracovali mnoho brigádnických hodin při různých svépomocných akcích (výstavba vodní nádrže 1956, úprava hřiště a taneční parket 1965, výstavba nové Jednoty 1977) a také organizování všech oslav a výročí bylo z větší části jejich starostí. Poslední velkou akcí byla rychlá pomoc Kvasícím při povodni r. 1997 kde se karolínští hasiči účastnili záchranářských prací a odstraňování škod. Od roku 1953 se karolínský sbor zúčastnil více než 45 soutěží a získal 27 vítězných diplomů a další medaile a ocenění. V roce 1972, při oslavách 40. výročí založení sboru, byli za svou obětavou práci odměněni dlouholetí členové, zejména Štěpán Vaculík, jenž byl velitelem karolinských hasičů plných 30 let.

Sbor dobrovolných hasičů v naší obci působí dodnes. Aktivitu převzala již třetí generace, odchována zakladateli. Nadále vychovává mládež (po několikaleté přestávce bylo znovu založeno družstvo dorostu a také družstvo žen), koná cvičení a účastní se soutěží a nadále je centrem a organizátorem živého společenského dění v Karolíně.

„Na Karolínově" byli lidé úzce spjati s půdou, i když byla osada založena jako dřevorubecká a obyvatelé Karolína se dlouho označovali jako domkaři. Se svým chudým výdělkem by muži své početné rodiny neuživili - v r. 1860 bylo za práci v lese 5 krejcarů a příděl dřeva, „volaři" na Chlumu dostali na den 3-5 šestek, tedy nejvíce 30 krejcarů. Zpočátku byla v domě alespoň koza a k tomu kousek pole, pronajatý od kvasické vrchnosti. V Karolíně byli však lidé zvyklí na těžkou práci, přičinliví: začas byly i kravky, třešňové sady, ba i ten kousek půdy před domky, na slunečné straně ulice, využili a nasadili kvaku (turín) a prodávali ho. V letech 1906, 1921 a 1927 získali koupí a přídělem další pozemky, takže v roce 1950 bylo v obci 80 zemědělských usedlostí, které hospodařily na 203 ha půdy (z toho 177 orné).

Proces socializace vesnice, tedy slučování soukromě hospodářících zemědělců v kolektivní jednotné zemědělské družstvo, tady neprobíhal hladce, ba mnohdy za značných dramatických střetů. V roce 1952 byla 2. října zahájena přesvědčovací kampaň, 5. října se občané rozhodli vstoupit do JZD a 9. října se konala ustavující schůze za plné účasti občanů, družstevníků a nedružstevníků. Počáteční elán vydržel do jara: v krátké době byla provedena tzv. hospodářsko-technická úprava půdy a zaseté oziminy, pak adaptována stáj pro koně a svezen materiál na stavbu kravína. Potom nastala stagnace a organizace prací byla chaotická. Po žních a po sklizni brambor nespokojenost vyvrcholila a 29. října 1953 bylo na plenární schůzi JZD rozpuštěno. Do roku 1957 se v Karolíně hospodařilo soukromě. Tímto úkolem byla pověřena místní organizace KSČ a v roce 1957 bylo v Karolíně založeno JZD „Úsvit", do něhož vstoupilo 36 rodin, v roce následujícím 15 rodin. Zůstalo 23 soukromých zemědělců, hospodařících na 62 ha půdy, kteří byli označeni jako samostatné zemědělské závody. Jejich počet v následujících letech postupně klesal (1959 jich bylo 12), jelikož státní politikou, již vedl záměr převést veškeré zemědělství do státního nebo družstevního sektoru, byly pro soukromý sektor stanoveny značně vysoké odvody. Dle zápisu v. obecní kronice bylo ještě v roce 1966 v Karolíně 8 soukromě hospodařících zemědělských rodin.

Sběr brambor v JZD


Postupně se práce v JZD rozbíhala a lidé našli k sobě cestu. Byla tu přece tradice vzájemné spolupráce, bez níž by Karolín již dávno zašel na úbytě. V roce 1958 byl dostavěn kravín a vepřín, JZD vlastnilo dva traktory a tři vlečky. Zápisy v kronice ukazují, že živočišná a rostlinná výroba dosahovala plánované výnosy a předepsané dodávky státu někdy i překročila. Agronomem byl tehdy O. Petřík a zootechnikem J. Staněk, předsedou J. Dvořák. V roce 1959 hospodařilo JZD Úsvit na 120 ha z toho 110 ha orné půdy. Toho roku vstoupilo do JZD ještě dalších 10 rodin.

V těchto letech se životní úroveň obyvatel naši obce krok za krokem zvyšovala. Především si lidé začali opravovat domovní fasády a přestavovat domky - upravovat je na moderní bydlení s koupelnou. V letech 1953 - 1960 bylo např. takto opraveno 30 domů. Pro ilustraci zvyšující se životní úrovně uveďme údaje z r. 1959, kdy bylo v Karolíně 12 televizorů, 8 chladniček, 4 auta, 30 motocyklů a 3 mopedy. Obec měla 364 obyvatel následného sociálního složení: 101 dělníků, kteří pracovali v průmyslu, dopravě a ve stavebnictví, 105 zemědělců (59 družstevníků a 46 soukromých), 8 pracovníků v obchodě a veřejné správě, 24 žen v domácnosti, 19 důchodců a 107 dětí.

Základní škola měla dvě třídy s ročníky 1-5, starší žáci docházeli do Kvasic, dva gymnazisté do Kroměříže. Od roku 1979 kdy byla ve Kvasících dostavěna nová velká škola (osmiletá), dojíždí tam všichni žáci z okolních vesnic. V budově karolínské školy zůstala mateřská školka, která je tu dodnes. Také tu byla hodně navštěvovaná knihovna /veřejná měla 270 knih, učitelská 337, a žákovská 90/. V roce 1957 byla zde založena osvětová beseda, vybavená knihovnou, televizorem a od r. 1959 také promítacím aparátem, takže Karolín měl také své kino. Do té doby tady jednou za 14 dní zajíždělo putovní kino.

Pro ilustraci společenského života v obci uveďme zápis z kroniky z roku 1960: „Kulturně - společenských akcí celkem 62, z toho 9 tanečních zábav. Celkem osvětových podniků mimo kina bylo 77 s celkovou účastí 3319 osob. Filmových představení bylo 42 s celkovou návštěvou 2333 osob. Přednášek bylo uspořádáno 15 s návštěvou 618 občanů. Největší účast byla na přednášce „Do hlubin lidského života" - 62 občanů."

Rok 1960 byl dalším mezníkem v životě Karolína. Tehdy se sloučily JZD Karolín, Sulimov a Vrbka (ponechán název „Úsvit") se sídlem v Sulimově, (v roce 1971 sloučení s Lubnou a v r, 1975 další sloučení s Trávníkem a Kvasicemi s názvem „Rozkvět"). Také národní výbory těchto obcí se sloučily a sídlo NV přeneseno na Vrbku. Karolíňané tím přirozeně nebyli moc nadšení. Nová organizace neodpovídala skutečnému poměru v počtu obyvatel a historicky měl Karolín blíže ke Kvasícím, ale nadřízené státní a stranické orgány na připomínky nereagovaly. (Dokonce ani později, v roce 1968, kdy občané Karolína žádali písemně o samostatnou obec. Stalo se tak až v roce 1992 poté, co r. 1989 po tzv. sametové revoluci, byla v naší republice znovu zavedena parlamentní demokracie).

Výkop obecní kanalizace (1967)


V průběhu následujících let si však občané Karolína zkrášlili a zvelebili svou obec: udělali obecní kanalizaci (1967-68), upravili místní komunikaci na asfaltovanou cestu a vydlážděné chodníky (1976) u ní vysadili jeřabiny a růže (v r. 1998 byl do obce zaveden plyn).

V roce 1975 vysadili myslivci za pomoci svazáků a školní mládeže v obecním lese zvaném Petráš 1 800 mladých stromků. V roce 1978 byla rokle Remíza zavezena odpadem a překryta půdou. Dnes je naše obec jako malovaná a po původní chudobě není ani památky. Tak nějak to vyjádřil spisovatel Jindřich Spáčil, když v r. 1972 přednesl vzpomínkový příhovor na oslavách 150. výročí založení Karolína. Jeho otec se tady narodil a on sám navázal na vzpomínky z dětství a na dědovo vyprávění, když psal své historické romány (Lásky a rebelie, Mlhy nad domovem, Tisíce růží).

Nakonec vzpomeňme udržování některých lidových zvyků, k nimž je karolínská mládež vedena od dětství, a které mají zde svou zvláštní starobylou podobu. Udržováním této tradice je Karolín známý v širokém okolí a zejména na Mikuláše se zde sjíždí známí na podívanou.

V únoru jsou to tzv. ostatky, ostatková merenda nebo pochůzka s medvědem. Je to vlastně rozloučení se zimou a současně závěr křesťanského fašanku a začátek masopustu. Medvěda, symbol nového roku, provází skupina maškar, jsou veselí, z každého domu vyhání zimu a nemoce a od hospodyně dostanou ostatky cukroví a pálenku. To se dá na stůl při večerní zábavě, která trvá dlouho do noci. V minulých letech se ještě na druhý den pochovávala basa.

Týden před velikonocemi přebírají úkol děvčata, je to tzv. májka-posel jara. Dívenky s kytičkami jarních květů zastanou u každých domovní dveří, zazpívají prastarou písničku „stála Panenka Marie..." a popřejí zdraví v domě lidem a zvířatům.

Tradice - průvod s Jidášem

Od zeleného čtvrtku do bílé soboty pak zase kluci chodí s klepači. Dle starých pohanských zvyků jsou symbolem mladé životní energie, která se s jarem v přírodě navrací a podle křesťanské legendy nahrazují zvony, které odletěly do Říma. Karolínští kluci berou tuto povinnost velice vážně, klepou třikrát denně (v 6 hodin ráno, na pravé poledne a v 6 hodin večer). Pro dorůstajícího kluka je to čest, když je přijat pro tento úkol, znamená to, že už není dítě. Na bílou sobotu pak tito kluci doprovází postavu Jidáše a popěvkem ho vyhání, v každém domě dostanou výslužku. Tradiční pomlázka na velikonoční pondělí tu samozřejmě také nechybí.

Stavění máje je zase ukázkou a prověrkou mužských sil a mužského potenciálu vesnice. Krásně rostlý rovný strom s osekanými větvemi a zelenou ratolestí na vrcholu je prastarým pohanským falickým symbolem. Postavit takový osmnáct až dvacet metrový strom vyžaduje nejenom sílu, ale i um a zkušenosti a tak v skupině mladých mužů je také stařešina, který radí. Až je máj postaven a ratolest na vrcholku oznamuje všem v okolí, že karolínští muži jsou chlapáci, nastává důležitý úkol, máj ustrážit, protože muži okolitých vesnic si dokazují totéž. Za ta léta, co se máj staví, již vznikla řada historek o tom, jak chytře kdo komu máj ukradl. Kácení máje na konci května je pak příležitostí k veselé oslavě spojené s humornými scénkami v kostýmech a s večerní zábavou.

Dalším zvykem je Mikuláš, jenž je záležitostí mládenců a dívek. Přípravy začínají již v září, mladí se po večerech scházejí, aby téměř sto let staré masky do prosince opravili a vyzdobili podle tradice zděděné po předcích. Mikulášovu skupinu tvoří devět postav: Posel chodí týden předem a zaznamenává, co by děti chtěly. Mikuláš a Anděl jsou postavy dobré, které děti odměňují, Mladý čert a Starý čert jsou postavy zlé, které děti straší, a Kyrysar, Muřín a Černý jsou také spíše hrozivou ozdobou průvodu, který uzavírá osaměle kráčející Smrtka. Na bílém pozadí zasněžené karolínské ulice, osvětlené večerními lampami je tento malebný průvod velice působivý.

Svázanost s tradicí a s historií obce je v Karolíně velice silná. Sounáležitost lidí a jejich ochota angažovat se pro společnou věc, ochota věnovat se mládeži a neponechávat ji divokému růstu, snaha zvelebovat své životní prostředí a oddaný vztah k přírodě, to vše vyrůstá právě ze vztahu k minulosti: Karolíňané nezapomínají, že jejich předkové si vše, co měli, museli získat tvrdou prací a vzájemná soudržná spolupráce byla pro ně životní nutností a otázkou přežití. Tvrdou osobní disciplínu a schopnost domluvit se zdědili tak mnozí od svých předků jako jistou povahovou vlastnost.

17. 8. Petra

Zítra: Helena

Verze pro slabozraké

http://www.obeckarolin.cz/?oid=3714699

Akce KIS Tlumačov

Zde se můžete podívat na aktuální kurzy a akce Kulturního a informačního střediska (KIS) Tlumačov:

Aktuální info KIS Tlumačov

Návštěvnost stránek

201487
obeckarolin_footer.png